Baga, baga, Petr Musílek

STŘÍBRNÁ LOĎ

Narodil jsem se v malém městečku. Tenkrát vedly jeho ulicemi jen dvě dlážděné silnice,všechno ostatní byly prašné a při dešti rozblácené cesty. Bylo po válce, která přinesla nejen neuvěřitelné vraždění, ale i do té doby nevídaný technický rozvoj. Matně si pamatuji, že pro nás děti bylo auto projíždějící městem čímsi téměř svátečním.Byla to civilní auta, protože jak jsem před chvíli říkal, bylo po válce. Dospělí ale vyprávěli i o železných obludách, kterým se říkalo tanky a o hřmotících bombardérech křižujících nebe. Prý někdy něco takového bylo. Pamatuji, že občas nebem prolétla jakási stříbrná tečka, které se říkalo letadlo, ale byla příliš vzdálená a nedalo se na ni sáhnout. Až daleko později jsem si nedaleko města mohl zblízka prohlédnou neohrabané dvojplošníky a štíhlá bezmotorová letadélka, kterým se říkalo plachťáky.

V tom nejrannějším čase dětství byla hned za našim domem veliká louka z jedné strany ohraničená álejí vzrostlých kaštanů a z druhé strany řadou košatých jeřabin. V špičce mezi sbíhajícím se stromořadím se rozprostíralo husté křoví s malou mýtinou kde nerostla ani tráva. Tam jsem jednoho dne objevil podivný, oválný objekt bez oken i dveří. Svým tvarem připomínal dětskou káču,která v té době byla častou rekvizitou našich her.

Stál na onom místě celé roky. Několikrát jsem přivedl kamarády. Nikdy se mi ale nepoštěstilo někomu se s nim pochlubit. Prostě, když jsem přišel sám, tak odpočíval na stejném místě jako vždycky,ale pokud jsem měl společnost, byl pryč. Tak uběhlo pár let. Trochu jsme vyrostli, puberta nás odváděla do jiných míst a na onen podivný objekt jsem zapomněl.

Vlastně se změnilo i všechno kolem. Z louky se stalo staveniště, část stromů vykáceli a křoví zmizelo úplně. V dospělém věku je najednou tolik všedních záhad, že na ty dětské a v čase vzdálené už nějak nezbývá čas.

Později, když jsem měl vlastní děti, mě jejích hry přivedli na stejná místa i když zcela proměněná.

Až jednou se stalo, jak už dnes vím, to co se muselo stát. Ten stříbřitý oválný objekt čněl jen několik kroků od dětského hřiště a jako tenkrát před lety byl všem mimo mne zcela neviditelný.Kdyby,však jen to. On byl i zcela nehmotný, a to pro každého mimo mne. Já jsem mohl kdykoliv přijít a zaťukat prstem na jeho lesklý prstenec. Musel jsem ho obejít i když ostatní aniž by tušili jeho přítomnost,procházeli jeho tělem. Pro mne to byl naprosto fantastický pohled. Pevný plášť se rozestoupil a na několik okamžiků se vytvořilo něco jako kostrbatá ulička. Po průchodu lidského těla tou rozvlněnou masou, se ulička zavřela jako když se slije voda. Tehdy jsem také na rozdíl od dětských let poprvé uslyšel jakýsi zvuk zřejmě hledající průchod do mého vědomí.

Samozřejmě, že jsem nějaký čas pochyboval o svém duševním zdraví. Ona dětská fantazie je přece jen něco jiného, než zkušenost dospělého člověka. Mezi nemnoha přáteli, kterým jsem bezelstně sdělil svůj zážitek, zavládlo přesvědčení, že je vtahuji do jakési hry související s mou literární činností. Nepokládali mne zrovna za blázna, ale současně nebrali má slova vážně. Já jsem ale potřeboval alespoň jediného člověka, který by mi věřil.

Tato touha se mi splnila o mnoho let později, zcela neočekávaně a ve chvíli podle mne nejméně příhodné. Ležel jsem třetí den na jednotce intenzivní péče po ošklivé havárii, která mne stála téměř život. Mé lůžko bylo vedle okna mířícího do nemocniční zahrady. Venku kvetly stromy a zpívali ptáci. Po deštivém víkendu, který přispěl k mé havárii, vypuklo téměř letní počasí. Ležel jsem na své posteli mezi změtí hadiček a kabelů. Nad hlavou mi tiše bzučel rozsvícený monitor s běžící řadou nesrozumitelných klikyháků a průhlednou hadičkou projížděly kapičky jakési tekutiny mířící do mé tepny. Ke koukání byla jen ta rozkvetlá zahrada.

Dva dny po mém příjmu se na vedlejším lůžku objevil velmi starý a velmi sešlý muž. V prvních hodinách byl zřejmě v bezvědomí a o vážnosti jeho stavu svědčil zvýšený pohyb personálu kolem jeho lůžka. Nicméně po několika hodinách se zmátořil a začal se zajímat o všechno kolem sebe.

Když jste v podstatě přivázáni k posteli, a není vám zrovna nejhůře, docela uvítáte jakékoliv rozptýlení. A tak jsme mluvili a mluvili a čas běžel a venku svítilo slunce.

Ani nevím jak jsme se dostali až k zážitkům z dětství. Naše rozprava byla vlastně dost útržkovitá. On se ptal já odpovídal. Co chvíli přišla sestřička s injekcí, s měřením tlaku, s prášky nebo jídlem. Prostě běžný nemocniční provoz. Mluvil , jenom když jsme byli sami, a přestože toho napovídal víc než já, vlastně o svém životě neřekl téměř nic.

V jedné z těch odboček do minulosti jsem zmínil své dětské setkání s oním záhadným objektem. O pozorováních v dospělosti jsem po zkušenostech s přáteli raději pomlčel. Muž celou dobu, od chvíle kdy ho přivezli, ležel na zádech. Jeho stav mu nedovoloval ani to málo pohybu, kterým jsem navzdory kabelům a hadičkám disponoval já. Ve chvíli kdy jsem zmínil onu věc, očividně ožil. Vzepřel se lokty o postel ve snaze obrátit hlavu k mému lůžku. Pokus byl neúspěšný. Neprojevil zlost ani nervozitu, ale naopak se usmál. Potom řekl, zdánlivě od věci. "Vidíte dolů do zahrady?"

Řekl jsem že vidím. Chvíli mlčel, aby po chvilce, téměř nehlasně pokračoval."Pokuste se chviličku na nic nemyslet. Nevím jestli se to podaří. Naše vědomí jsou tak rozdílná, že by to byl téměř zázrak. Ale zkusíme to. Musíme být alespoň na okamžik jeden člověk. Čekejte a na nic nemyslete. Dobře. Dobře. A teď se podívejte z okna. Poslechl jsem ho.

Možná tomu nebudete věřit, ale dole v nemocniční zahradě stála loď podobná té moji. Její obrysy byly nestálé a jakoby roztřesené, přesto jsem ji ale docela zřetelně viděl. Narozdíl od té mé byla oživena rotujícím světlem, které vytvářelo obrazec podobný duze. Na straně k našemu oknu byl úzký otvor podobný dveřím a téměř neviditelné pavučinové schůdky. Trvalo to jen krátkou chvíli. Najednou se obraz zavlnil a zmizel, jako když se barvy rozpouštějí ve vodě.

" Jsem příliš zesláblý," řekl muž na vedlejší posteli." Víc nedokážu."

" Jestli vám není dobře, zavolám sestru." řekl jsem celý zkoprnělý.

" Ne, tak jsem to nemyslel. Je mi stejně jako před chvílí, ale vždyť to vidíš sám, ta skořápka kterou se marně pokoušejí léčit, je už k ničemu."

Zkusil jsem takové ty naprosto nesmyslné řeči, jaké se vedou s těžce nemocnými, ale okamžitě jsem pocítil, že mluvím hloupě a zbytečně. Přece jen nějaké pouto mezi námi zůstalo. Potom byla večeře, prášky na noc, a chvíli mezi lůžky poletoval doktor z noční směny. Když se všechno zklidnilo, chtěl jsem pokračovat v odpoledním rozhovoru.Na vedlejším lůžku však bylo ticho a žádný pohyb nenaznačoval že je vzhůru.

Ještě bylo světlo když jsem usnul. Nemocniční noci jsou dosti neklidné. Stále se něco děje. Pokud je člověk nakrmený prášky a veškerou péčí která koluje jeho žilami, vnímá pohyby kolem jen jako cosi vzdáleného.

Ráno byla vedlejší postel prázdná. Ani jsem se nemusel ptát. Stejně by mi nic neřekli. Nebyl jsem ani příbuzný, ani známý. Byl jsem pouhý pacient, který ke své rekonvalescenci potřebuje především klid a co nejméně dráždivých vzruchů.

Za dva dny mě přeložili z jipky na běžný pokoj a protože se nepotvrdilo podezření na vnitřní zranění, za další týden jsem cestoval domů.

Kdo byl můj soused mi zůstalo utajeno. Konečně, během relativně krátké doby se na pokojích kterými jsem prošel vystřídalo tolik lidí, že mi jejich rysy splynuly v naprosto beztvarou vzpomínku.

A zase běžel čas a svět kolem se rozrůstal o dříve nevídané věci a současně ztrácel mnoho ze své barvitosti a ze svých příslibů. Mé děti odrostli a technické zázraky které jsem kdysi obdivoval se postupně začaly vzdalovat mému chápání. Před mnohými z nich jsem si připadal jako neandrtálec před televizní obrazovkou.

Možná, že to co říkám zní trochu zatrpkle. Ale to by byla mýlka. Mám rád život. Miluji všechna ta kouzla, která kolem nás vrší. Jenom už na ně nestačím. To neříkám ze smutkem. Tak to prostě chodí.Jenom hlupák, který nedokáže domyslet souvislosti si může přát aby to bylo jinak. Člověk jako já se spíše raduje když vidí, že neuvízl ve stojatých vodách. Jsem to přece trochu i já, co mě překračuje.

Jsou ale i jiné věci. V technice se říká únava materiálu, u člověka ztráta iluzí. Možná je naše tělesná schránka jen obrazem našeho spojení s celkem. Když začne váznout ztrácí pozvolna svůj význam.

Ale abych se vrátil k onomu předmětu, který stojí v pozadí za vším co zde říkám. Ani zdaleka nezmizel. Řekl bych, že čím jsem starší, tím častěji na něj narážím. Vytvořila se mezi námi i jistá forma komunikace. Někdy se mi stává, že jsem současně venku i uvnitř. Už vím, že patříme k sobě Podivuji se každému, kdo se na podzim svého života dívá se strachem. Nerozumím neustálým návratům do vzpomínek. Možná jsem blázen, ale věřím v budoucnost.

V posledních dnech jsem si všiml, že stěna mé lodi již není tak bezchybně hladká jako dříve. Zdá se mi jakoby obrůstala dveřmi. Jsem zvědavý a nedočkavý. Jednoho dne přijdu a dveře budou dokořán.

V ten okamžik porozumím smyslu svého poslání na této zemi a ve chvíli, kdy nastoupím, se přede mnou otevře, celý nekonečný vesmír.