Cestovní deník, Petr Musílek

VŽDYCKY, KDYŽ SE ROZVINE KAMPAŇ usilující o zlepšení mravů, mám pocit čehosi nepatřičného. Je přece daleko snadnější testovat a napravovat druhé, než nahlédnout do vlastního srdce. Soudit minulé děje bez jejich objektivní analýzy a přitom nevnímat stíny přítomného času.

Vždycky si říkám: "No ne, to už tady bylo. Lidi, copak jste ztratili paměť? Zažili jste válku, padesátá léta, období normalizace..." A oni se tak vědoucně usmívají a říkají: "To ano, jenže to bylo přece něco úplně jiného. To byla jiná doba." A když jim řeknu, že doba je vždycky jiná, dívají se tak trochu útrpně a snad i trochu shovívavě. Jsou to převážně lidé rozumní a nekonfliktní. Lidé, kteří vždycky propluli bez vážnějších šrámů, a pokud náhodou utržili přece jen jakýsi škrábanec, pečlivě si ho opatrují jako vzácnou ozdobu. Jejich paměť je plastická. A tak vlastně ani neví, kolikrát byli oklamáni, a kolikrát přiložili své polínko k připraveným hranicím. Oni skutečně nikdy nebyli soudci, ani těmi, kteří zažehli oheň. O ničem nerozhodovali, ani rozhodovat nechtěli. Pokaždé si umyli ruce, ať už se křičelo sláva nebo ukřižuj.

Ne, to neříkám proto, abych snižoval jejich sebevědomí.Takových soudů již slyšeli bezpočet. Přál bych si jediné, aby si alespoň někteří z nich pečlivě prohlédli nářadí, kterým se opracovávají dějiny a porovnali minulé, přítomné i budoucí. Tomu budoucímu bych přál, co nejpozornější péči. Neboť jsou to dějiny nás všech a jsme za ně nejen společně, ale i individuálně odpovědni.

ČLOVĚK SE RODÍ s pláčem, ale už od prvních okamžiků své existence hledá úsměv. Úsměvem se přibližuje nepoznanému světu, obklopujícímu dětskou postýlku, úsměvem dotváří vztahy a spřízněnost s těmi, kteří jsou mu nejblíže. Zatímco pláč je jakousi závorou samoty, úsměv přerůstá ve společenské vědomí.

Tím nechci popřít okamžiky, v kterých se pláč a bolest stávají souznícím a sjednocujícím projevem společenským. Takové okamžiky samozřejmě existují. Jsou však čímsi mimořádným, jakousi tragickou krásou vyjímky, potvrzující pravidlo. V úsměvu a radosti se však obnovují vztahy každodenně, a to nejen mezi lidmi, ale i vůči věcem a celému vnímavému světu.

Jsem přesvědčen, že právě schopnost radost vnímat a radost rozdávat, je jedním z nejvěrohodnějších osvědčení lidské způsobilosti. Tam, kde tato radost chybí, nutně musí chybět i morální rovnováha. Neboť žlučovitost, sudičství a kamenná tvář, podávají svědectví už samy o sobě.

Slova nás mohou zmást, jejich logika a razance na okamžik zaskočit, ale pokud jim chybí nadhled ne posměšku, ale úsměvu, je jejich určení neosobní a ve svých důsledcích matoucí.

Radost je veliký prostor, který je nám otevřen a kterému se mnohdy nerozumně vyhýbáme. Radost je křehkým mostem z osobní samoty. Radost je souzvukem s téměř neznatelným tikotem času v rozvíjejících se květech, hojících ranách, zvolna rostoucím domě. Je mi líto těch, kteří mají potřebu trestat své dny hledáním opaku.

Aby však nedošlo k nedorozumnění. Radost nejsou růžové brýle, které zkreslují pohled a rozmlžují skutečnost. Radost je aktivním objevováním pozitivního při vědomí všech souvislostí života. Radost je opakem roztrpčenosti. Zatímco roztrpčenost soudí, radost již pátrá po východisku a ještě vždy jí stojí zato, o tato východiska usilovat. Někdy se mi zdá až neuvěřitelně směšné, kolik práce je věnováno tvorbě negativních obrazů, které jsou už jaksi předštupovány, než obtížnějšímu, ale pro život přece jen důležitějšímu, aktu skutečné součinnosti s životem.

Asi bychom měli jednou provždy pochopit, že si nemůžeme vybrat ani zeměpisné místo, ani dějinnou epochu, ve které jsme zrozeni se všemi důsledky, které tuto skutečnost doprovázejí. Mimo těchto, ne jistě nepodstatných věcí, však existuje ještě široké pole zdánlivě bezvýznamných, ale ve svém součtu neuvěřitelně závažných maličkostí, které jsou nejskutečnější a nejpravdivější výpovědí o našich životech.