Kniha dluhů, Petr Musílek

ZUBY

Když se v minulých dobách prodávali na tržištích koně, existovalo plno způsobů, jak na dobu prodeje udělat ze starého líného valacha div ne hříbě sršící mládím. Snad jediná věc, která se nedala ošvindlovat, byly zuby. Zkušený nakupující tedy otevřel koni hubu a zkontroloval stav jeho chrupu.

Jsem na tom stejně jako ten kůň. Ne že by se mi zrovna leskla srst, ale ledacos, z čeho věk ubírá, není ještě okem viditelné. Během let jsem přišel snad o všechny nehty na rukou a nohou. Ublížil jsem si vlastní neopatrností. Nehty mi však narostly znovu, a tak jejich ztráta vlastně ani ztrátou nebyla. Byl jsem mnohokrát zamilován. Do žen, do krásných věcí i do lehkého vánku iluzí. Bůh mi odpusť, jestli jsem byl málo věrný jednotlivostem. Té esenci však, která lásky slučuje a ve které krystalizují, té jsem nebyl nevěrný nikdy. Potkal jsem lidi, kteří vyrůstali z bezbarvého podhoubí všednosti, které čas posiloval až k zázračnému otevření kouzelného květu. Byly prchavé chvíle, kdy jsem směl nahlédnout i za oponu bídy, která zázračně proměňovala jejich život. Byly však i horší okamžiky. Když z těch, kteří se zdáli příslibem, vydechla prázdnota a chaos. Jenže to už je dávno. Ve zralém věku se člověk mýlí zřídka. Už se nedívám na druhé kritickým pohledem a necítím se povolán měnit je ke svému obrazu. Téměř v každém člověku vnímám jiskřičku naděje, která se třeba rozhoří až zafouká vítr. Vítr s čistým vzduchem a laskavými dlaněmi.

Byly doby, kdy jsem horečně vycházel do ulic, hledal někoho, kdo mne osloví, přebíhal z místa na místo a míjel sám sebe. Vyslechl jsem desítky a možná stovky příběhů. Hledal jsem vlastní osud a přitom mi byly stále nabízeny obrazy cizích osudů. Blok, který jsem měl vždy po ruce, přitahoval zvědavost, sympatie, podezření a někdy i nenávist.

Jeden čas jsem o sobotách a nedělích dělal průvodce v chotěbořském zámku. Bylo deštivé léto a někdy za celý den nepřišel jediný návštěvník. Seděl jsem v tmavé maličké místnosti a při světle stolní lampy pozoroval bílý nepopsaný papír. Čistý list se vzpíral slovům. Slova se nechtěla zhmotnit. Tehdy jsem si poprvé uvědomil, že stárnu. Bylo mi přes třicet a mé odumírání se nehlásilo žádným loupáním v zádech, ani tělesnou slabostí, ale téměř nepostřehnutelným zúžením pohledu. Večer jsem vyšel do ulic pod vysoké letní nebe a poprvé zcela vědomě zvedl oči. Nahoře zářily milióny hvězd a já pochopil, že pokud je chci vidět, pokud je chci i dál vidět, musím hlavu zvedat častěji a nenechat si ji přimáčknout k loužím a prachu ulice.

V té době jsem měl kamaráda Evžena. Byl o mnoho let starší než já. Žil se svou matkou v neúplné rodině. Jeho otec po válce utekl do Anglie. Evžen se jako dvacetiletý kluk pokusil přeběhnout za ním. Tím pokusem o útěk začala dlouhá šňůra jeho trestů. Evžen byl něco jako recidivista, ale jeho chování bylo chování aristokrata. Když mu zemřela matka, přestal chodit do zaměstnání a postupně rozprodával všechno, co bylo doma. Vyměňoval majetek za rum a pivo. Potkali jsme se jednou navečer nedaleko jejich bytu a Evžen mě zval k sobě. Říkal, že mi matka zanechala nějaký odkaz a že si přála, aby mi jej předal. Řekl jsem, že to má čas a že se zítra nebo některý další den zastavím. Evžen v těch dnech již nejedl a své potřeby doplňoval jen zvyšujícími se dávkami alkoholu. Řekl jsem, že možná zítra, a ono už žádné zítra nebylo. Nemrzí mne, že jsem si nevyzvedl několik knih, sklo nebo obraz, věci, které byly pozůstatkem jejich života. Mrzí mne, že jsem řekl zítra. Nevšiml jsem si přízraku, který si Evžena vedl pod paží a který ho za několik hodin srazil na podlahu jeho poloprázdného bytu.

Těch odchodů přibývalo a přibývá. Není už tak bezstarostně snadné říci zítra. Není snadné cokoli odsunout.

ZÁMKY A KLÍČE

Táhlý zvuk při kterém naskakuje husí kůže mi připomíná vzdálené dětství. Jako kluci jsme hvízdali na duté klíče. Sešpulené rty z nich vyfukovaly rozmazané, nepříjemné tóny. Staří říkali, že přivoláváme bídu. Klíče, které patřily k této antihudební produkci, jsou dávno poztrácené, vytratila se jejich rozmanitost. Klíčové dírky zarostly bezpečnostními vložkami. Na ploché, lesklé klíče se nedá hvízdat. Bída a její opak chodí po světě v těžko rozlišitelných převlecích a sebedokonalejší zámek je pouze směšnou hračkou pro její nenechavé prsty.

Dlouhá léta patřila k mým pracovním povinnostem výroba klíčů. Vybrušoval jsem jejich duplikáty, otvíral dveře zabouchnuté průvanem, odvrtával vložky zámků a otvíral nepřístupné byty. Nebyly to vždycky prázdné byty. Poprvé, a ten případ nesouvisel s mým zaměstnáním, zůstalo v zavřeném bytě malé dítě. Jeho matka umývala schody, nechala klíče z vnitřní strany dveří a malá, asi čtyřletá holčička dveře zavřela.Byl jsem v domě na návštěvě u přátel. Matka uvězněného dítěte nás požádala o pomoc. O několik let později bych dokázal dveře otevřít bez problémů. Děvčátko stálo na balkóně třetího poschodí a plakalo. Jeho matka dole před domem už poněkolikáté vysvětlovala sousedům, jak si pokaždé bere klíče s sebou, a jak tentokrát zapomněla. Zatímco shromážděný houf teoretizoval o horolezeckém způsobu přechodu z balkónu na balkón, přesvědčil jsem rozčilenou matku, ať přivolá dítě ke dveřím. Přešli jsme do třetího poschodí. Nevím již o čem jsem mluvil. Když děvčátko přestalo povzlykávat, poprosil jsem ho, ať pohne klíčem. Na několikátý pokus to dokázala. Během hovoru zapomněla na strach a sama otevřela dveře. Tehdy mne napadlo, že strach je jedním z nejhorších a nejnedobytnějších zámků.

Mými nejčastějšími zákazníky byly většinou děti a staří lidé. Děti ztrácely klíče při hrách na ulici, staří si nemohli vzpomenout, kam je založili. Několikrát jsem stál u dveří za kterými sousedé postrádali obvyklý pohyb. Mým partnerem v těch okamžicích býval příslušník bezpečnosti nebo lékař pohotovostní služby. Nejdříve jsme ťukali, bouchali a volali. Po marných pokusech o dorozumění jsem dveře otevřel násilím. V těch chvílích jsem nebýval jen zámečníkem, ale i samaritánem a svědkem bídy provázející stáří a osamělost. Pomohl jsem úřednímu doprovodu s převlečením a naložením ochablého těla. Všichni odjeli a odešli. Zůstal jsem sám před otevřeným a opuštěným bytem. Bylo nezbytné opatřit dveře novým zámkem a objevit někoho, kdo převezme klíč. Zaplacení práce, času a materiálu nebylo kde vyúčtovat.

Kdo je vlastně ručitelem lidí, kteří zůstanou sami? Zámky, klíče i nahromaděný majetek jsou jen překážkou a zvýrazněním samoty. Sám za sebe si myslím, že jsou klíče pro kočku. Ostatně, kočka je jediným důvodem, proč se u mne doma zamyká. To chlupaté, inteligentní zvíře se kdysi dávno naučilo skákat na kliku. Pokud nezamknu, pozotvírá všechny dveře a domem se prochází vítr. Několikrát přitáhnu peřinu až k bradě, ale nakonec nevydržím, vstanu z teplé postele, otočím klíčem a poslouchám jak na okapovou rouru hvízdá vítr. Pánbůh ví, co přivolává. Je dětsky hravý a neúnavný. Rychle se vracím do vyhřátého důlku. Za dveřmi zabezpečenými zámkem je ticho. Jen skulinami netěsných oken proniká tichý vzdálený tón. Jen ať si hvízdá.

PŘÍŠTÍ TISÍCILETÍ

Až poslední tečka uzavře neúplnou a útržkovitou knihu dluhů, až zbyde jen čára pro mezisoučet a nové pohledávky, až dojdu k oponě za kterou jsou připraveny nové a neznámé děje, neodhrnu ji.

Zkusím se znovu nadechnout, znovu zvednout oči k nebi, znovu se zahledět do vln řeky. Položím pohled na zpěněnou vodu přeskakující zbroušené bochníky balvanů, budu vyhlížet hukot blížícího se jara, hledat lávku budoucích časů. Předjarní země bude milosrdná. Daruje mi část síly, kterou přidržuje kořeny, kterou chrání a udržuje věčný koloběh, kterou překračuje sny, zklamání i slova příběhů. Nakupil jsem hraničky vět a tedy je nechám hořet v čase. Dlouho jsem mluvil. Teď budu chvíli mlčet.

Říčním proudem proplují stíny minulých generací. Říčním proudem odpluje i můj příběh. Možná ke mně dolehne hudba pramenů ve kterých se rodí zítřek. Budu trpělivý. Můj věk a naše století mne tomu naučili. Budu neodbytný, jako je neodbytná voda. Budu dlouze a tiše naslouchat. Všechno bude v té vodě. Mé dětství, mé smutky i mé radosti. Nic se neztratí. Možná je to jen autorská domýšlivost, ale věřím, že jsem nerozdrobil svůj čas. Že za mými zády nezůstává jediná modla, které bych se poklonil.

Mým rodičům ubývá sil a já zcela zřetelně pociťuji přelévání nevyslovené zkušenosti jejich života. Jsou to dary i odpovědnost. Jako malému dítěti se mi zdálo, že náš dům má ještě plno místností, které potom, v bdělém stavu, nebyly k nalezení. Dnes do nich nahlížím. Stojím na jejich prahu, žasnu nad rozlehlostí neobydleného prostoru, zkouším podlahu nedotčenou lidskou chůzí.

Až dopíši toto krátké zamyšlení, půjdu se projít k řece. Budu se dívat na zpěněnou vodu přeskakující zbroušené bochníky balvanů, vyhlížet vzdálený hukot blížícího se jara, hledat lávku budoucích časů. Na hladině řeky ještě poplují vory loňského listí, její proud bude zúžen padlým stromem, který neodolal vichřici, otevřeným nebem zakrouží ptáci. Ticho se opře o zvlhlé skály, proběhne mechem a přikrčenou ostřicí, přebrodí mělkou říční vodu.

Dojdu až k tůni ve které se proud zdánlivě zastavuje. Nakloním se nad nezkalenou průzračností hladiny a zeptám se: "Řekni mi, zrcadlo, která pravda je nejpravdivější?"

A řeka, řeka tichá a mlčenlivá, mi odpoví zcela srozumitelnou řečí: "Jen jedna pravda je nejpravdivější. A to je pravda, která plyne, vyrývá trpělivou stopu do nehybného kamení a spěchá ke svému moři."