Jednou večer jsme seděli s tatínkem v kuchyni.
Maminka žehlila pleny a malá Áňa spokojeně pobrukovala v postýlce.
Už by ta zima mohla skončit, řekla maminka.
Však to nebude dlouho trvat, řekl tatínek.
Dneska jsem na zastávce trolejbusu viděl paní se sněženkami.
Měla je položené na košíčku s nákupem.
Chtěl jsem se zeptat, kde je prodávají,
ale nastoupila do jiného vozu.
Také jsi slíbil, že se podíváš, co hrají v divadle.
Paní Dvořáčková by nám pohlídala děti, řekla maminka.
Tam bych mohl dojít teď, řekl tatínek.
A Pepíka vezmu ssebou. Alespoň se trochu proběhne.
Oblékl jsem si zimní bundu, obul sněhule
a vyšli jsem s tatínkem před dům.
Celá ulice se koupala v oranžovém světle neónových lamp.
Na loužích byly ještě škraloupy ledu,
ale ten led byl tenounký jako škraloup na hrnečku s mlékem.
Už je ve vzduchu cítit jaro, řekl tatínek
a podíval se nahoru na oblohu.
Jak je cítit jaro, zeptal jsem se?
To se moc těžko vysvětluje, řekl tatínek.
Ale když se pozorně díváš, posloucháš a nasáváš vzduch kolem,
nakonec ho ucítíš.
Na stromech vyrážejí pupeny, místy se objeví trsek zelené trávy,
i obloha je čistší. Občas uslyšíš zapípání jaké jsi v zimě neslyšel,
i lidé jsou hodnější.
Možná, že už ho také cítím, řekl jsem tiše
a naplno se nadechl chladného nočního vzduchu.
Půjdeme přes park, Pepíku, řekl tatínek.
Je to o kousek kratší a možná, že v místech, kde nejsou lampy
uvidíme hvězdy.
Já se pamatuji, že u dědečka je nebe hvězd plné, řekl jsem.
Hvězd je všude stejně, řekl tatínek.
Ve městě je ale moc světel a tak jsou špatně vidět.
Také je to možná tím, že jsou tak malinké, řekl jsem.
Oni nejsou malé, řekl tatínek, ale jsou strašně daleko.
Jak daleko, zeptal jsem se. Jako je daleko Praha? Nebo ještě dál?
To je tak daleko, že bys tam nedoletěl ani tím nejrychlejším letadlem.
Ve škole se o tom budete učit. Ale to až budeš trochu větší.
Už jsme chvíli šli parkem, ale všude u cestiček byly lampy.
Až dole, co teče Chrudimka, byl malý ostrůvek neosvětleného břehu.
Sešli jsme z cesty a zastavili kousíček od vody.
Tak se podívej, řekl tatínek. To jsme si vybrali dobré místo.
Všude kolem byla tma jako v ranci.
Lampy zůstaly zastíněny hustou řadou stromů.
I oranžová záře večerního města se ztratila někde v jejich větvích.
Zvedl jsem oči od země a podíval se na oblohu.
Nebe bylo poseté hvězdami a bylo jich možná opravdu tolik,
jako když jsme se na ně dívali z dědečkovy zahrádky.
Některé byly veliké a jasné a jiné jenom poblikávaly,
jako malé svítící tečky.
A tak je to se vším Pepíku, řekl tatínek. Vždycky si musíš najít
správné místo. Protože jinak bys mohl chodit po světě jako slepý.
Moc jsem tatínkovi nerozumněl.
Když jsme ale šli dál, pořád jsem si říkal.
Všude jsou hvězdy. Jenom se musím dívat ze správného místa.