JIDÁŠCI
Voda se s nebem pře
Zem s kamením si spílá
Je válka nekrvavá
v ní bouře slov
a ticho činů
Je vítr i bezvětří
Je láska
která v lásce
vzala svůj počátek
i láska jako zloděj
v spícím domě
Je radost neradostná
i hrdost zlomená do zaúpění
zatímco
Jidášci povolnosti
ti všudypřítomní milenci prázdnoty
naplňují plnými hrstmi propast
svých bezedných úst
KVŮLI ČLOVĚKU
Kvůli člověku
vstanu ze své netečnosti
Kvůli člověku
otevřu zámek svých dveří
Kvůli člověku
zapálím oheň ve svých kamnech
a vložím svíci
do okna otevřeného dálkám
S člověkem
rozdělím
svůj plášť i pokrm
S vámi však nemohu bezobratlí
S vámi však nesmím
Kvůli člověku
KONEC SEZÓNY
Už je doopravdy konec
říká hlas v ampliónu
Klaun sedí na hromadě pilin
imitátor nacvičuje hlas ryby
v rozevlátých dílech šapita
vločky zápasí s lupením
Balíme
křičí vedoucí likvidační četa
zatímco stožár za stožárem
padá k zemi
Sněženky?
Říká pobaveně pokladní
Teď na začátku zimy?
Vy jste se zbláznil
Ale proč ne teď?
Proč všechno až někdy potom?
V oddělení dravců
začíná čas večerního krmení
Hladinu kaluží
svazuje ledová tříšť
Kdo si vyšel na vzduch
v jarním kabátě
nastydne
STÍNY
Kolik takových jsme viděli
Ruku podávají jakoby nic
Z tváře jim hledí
prázdné oční důlky
Tolik se naběhali z dveří do dveří
že vyjdou do lesa
a myslí
i tam že rostou
pouze smrkové, modřínové
a dubové dveře
Varování kukačky
vmísí do křepelčích výpočtů
Jménem věčnosti
rozdupou
nevysezené vejce zítřka
Až cesta do nicoty
odhalí boty
samý žloutek
DŮM ČÍSLO 253
Že byla první na řadě
sebrali střechu
a po kouscích ji složili
k nohám silnice
Potom
zvedl bagrista lžíci
a zrcátka pod kartonem obrázků
vysvlékl
až k holému kameni
Když na nákladních vozech
odváželi suť
trámy a to co zbylo
byl dům
již mrtev
NAOPAK
Má vůle chtěla zkrotit slova
jež bez uzdy šla zmatkem dní
odvést je za pole popelavá
k průsmyku v horách poledních
Jenže ta slova příliš ohně
pod srst a hřívu ukryla
Tak ne já do nich, ona do mne
vešla A na uzdě jdu já