Vítr a déšť

NIKDY JSEM NEPROSIL,
ale prosím. Přijď a nenechávej mě déle té samotě, která prosakuje do vteřin nekonečných dnů, která si mne kupuje a prodává, ve které jsem ztracen, protože jsem bez tebe. Chtěl jsem loutky, zázraky a ohňostroj světel, ale to všechno pominulo. Chtěl jsem bláhově dojít až na konec cesty, ale jak jdu, za kopcem se tyčí nový kopec, přebrodím řeku a ta další, o které jsem neměl ani zdání, je hlubší a divočejší - a kdo ví, co bude na druhém břehu. Slíbilas mi naději. A tak zavírám oči do svých nocí, ale ty ani znamení nedáš, ani ranou mne nepohladíš, jediný z kolemjdoucích neví, kam jsi odešla. Zdálo se mi, jako bys byla blízko, docela blizoučko, neboť obilí vzklíčilo a vydalo klas. Všechno běželo ve stopách své přirozenosti. Země do mrazu obalená i sluncem omytá tisíckrát zašeptala tvé jméno. Jsi snad v nejhlubším bodě svého vzepnutí? Jsi snad překryta obtížností zápasu. Pohleď, i já mlčím. Mlčím a rány mého ticha hledají jitrocelový stín. Ale čím jsou mé rány proti tvým ranám, čím je mé mlčení proti tvému tichu. Zrnéčko voda odplaví, ale hora střádá všechny porážky až k nesnesení. Ne,nechci nést ani pečeť bezvěrců, ani víru pozůstalých. Nechci křičet miluji a nikdy tě neopustím, i kdyby to byla tisíckrát pravda. Jak bych mohl nevědět, že slova zabíjejí lásku. Vždyť telegraf vět pokroucených falší opět pochválí jen třásně zahalující krásu, a stane se, že tvé příčesky a prsteny, ten módou ti vnucený šat, zaplní celý obraz. A řekneš snad, proč by tomu tak nebylo, vždyť všechny cesty, které potkáváme, mají příkopy doleva i doprava a co je na nich nešťastně zamilovaných. Jak oslí stáda sytí vzduch hýkáním, jak shluky bečících beranů rozdávají ubohou bezmocnost, jak mračna kobylek vzdychají, příští jaro už ani tráva nebude, překusujíc při tom cévy kořenů. Proč neřeknou, milujeme, ale málo? Proč tvrdí, hoříme láskou, ale nemůžeme to doložit? Jak bys mohla unést ta břemena křivé náklonnosti, když nikdo tě nepotkal nahou? Jak by kdokoliv z nás mohl popatřit do tvé tváře, když si hrdostí, hanbou, strachem a nenávistí zakrývá škvíry světlem poraněného pohledu. Jak bys mohla unést žízeň vlastní touhy, když se máš rozdělit v tisíce podob, když máš být bičem i útěchou, když máš být kladivem i kovadlinou, když máš být děvkou i milenkou nejněžnější. Nikdy jsem neprosil, ale prosím. Nech v únorové závěji znamení zelené trávy, v červencem rozpálených polích les rampouchů, v lidech, kteří půjdou kolem, znamení údivu. Snad se zastaví a ustrnou. A až je potom budu míjet, odpoví na mou otázku slovy: " Zdálo se nám, jako by šla támhle tím směrem."